O BLANICKÝCH RYTÍŘÍCH


Od smrti svatého Václava minuly celé věky, ale pokoje v naší vlasti nebylo, neboť kolikrát do Čech za tu dobu vtrhl nepřítel!České voje však nikdy nelenily a hrdinně bojovaly proti cizáckým vetřelcům. Ale co by bylo mnohdy platno, když nepřátel často bylo jako kobylek.
Takovýto nerovný boj bylo postoupiti i českému pánu Zdeňkovi Zásmuckému, jenž měl svůj hrad nedaleko Louňovic. Místní lid vida, že je zle, uchýlil se se svými stády a majetkem do lesů.
"Pane, neubráníme se!" domlouvali mu i nejstatnější vojíni. "Slyšeli jste, že by Čech někdy z boje utíkal?", odvětil jim pan Zdeněk a narychlo jal se svými opevňovati se na vrchu Blaníku.
Rozpoutala se krvavá seč. Nepřátel už plno brzy leželo pod hradbami porubaných statečnými českými vojíny, kteří vyčepáni bojem a únavou div také neklesli. I potravy se již nedostávalo.
"Nic jiného nám nezbývá, než prosekati se!"Velel pan Zdeněk a již se hnal vpřed na svém oři a jeho věrní s ním. Ale neprosekal se. Padl jako pravý bohatýr, podlehnul i se svými chrabrými druhy.
Avšak nepřátelé, místo kořisti ze svého vítězství, pojednou šíleně se dávali na útěk, -neznámý strach je pudil a žene je dál a dále za české hranice. Když o tom zvěděli obyvatelé okolních vesniček, kteří uchýlili se do lesů, vrátili se do svých domovů a plni vděčnoti chtěli pochovati padlé české bojovníky. Ale nenalezli ani jediného. Teprve po několika dnech jim zvěstují pastýři, že viděli pana Zdeňka Sázmuckého a jeho chrabré vojsko, kterak vjíždí do Blaníka ve zlatém brnění a v drahocenné zbroji. A tu prý Blaník otevřel se otevřel ještě víc, že bylo lze nahlédnout do jeho nitra, kde spatřili nádherné komnaty, jejichž stěny se leskly jako by byly vykládány drahým kamením. A než se kdo nadál, objevili se na bujných ořích rytíři z vrchu, jakoby někoho očekávali. A dočkali se. Z nebe sjeli jiní rytíři, kteří srazili se v šik, před branou sestoupil bílí oblak a hle-sám svatý Václav z něho vyjel na koni. Korouhve zavláli vzduchem, bubny zavířily, hlahol trub zazníval, ale sotva ticho nastalo, promluvil svatý Václav k českým bojovníkům:"Pojďte, nesmrtelní, neboť nesmrtelnost jsem vám na bohu vyprosil za to, že jste za vlast bojovali a padli pro čest a slávu českého jména. Odedneška já budu vašim vůdcem a s vámi strážcem této drahé země-mé a vaší otčiny!"
"A neopustíš nás nikdy víc?", otázal se světce pan Zdeněk Zásmucký, jenž sestoupil z koně, aby na kolena klesl před svatým Václavem.
"Nikdy víc, pokud Čechové budou moji ochrany potřebovati. Pouze v den svého svátku musím navštívit nebe, ale potom vždy se zase vrátím k vám", promluvil svatý Václav a brána Blaníka se zavřela.
Slyšeli tu řeč pastevci mnozí, a aby se přesvědčili, zda svatý Václav se v den svého svátku vrátí do nebe, přespávali celou noc přede dnem 28. září u paty blanické hory. A opravdu, ta o půlnoci se otevřela a zní vznesl se svatý Václav se svou korouhví přímo k nebi. Přejasná zář rozlila se kolem Blaníka, takže zvědavci si museli zaostřit oči. Ale co tyto oslněny neviděli slyšely jejich uši, neboť z nebe zazníval radostný hlahol-to svatí a světice tak vítali našeho velikého světce, jali se jej oslavovati i nadšenou písní "Svatý Václave, vévodo české země".
Avšak svatý kníže od zmíněných dob nikdy se v nebi nezdržel déle jak den a vždy se opět vracel do Blaníka k svým bohatýrům. Ti sice spí, avšak svatý Václav zřídka kdy k spánku se ukládá. A tu ještě se vždy ptá, jakmile procitne:"Je už čas?"-"Ještě ne!", odpovídá mu anděl, strážný duch této země, jehož sám Bůh dal blanickým rytířům ku pomoci. Ale zvolá-li jednou:"Již je čas!Tisíce nepřátel, svatý vojvodo, zužuje tvé věrné Čechy!", běda bude těm cizím vetřelcům, kteří odvážili se vniknouti do země svatováclavské. Blanické vojsko vytrhne do boje se svým svatým vůdcem v čele a potom krev těch, jenž chtěli sáhnout na svaté dědictví, poteče potokem a nepřátel ani jeden nevyjde živ ze země.